Žoldnéřské společnosti mají obrovský vliv podobně jako ve středověku. Nevracíme se zpět?

O teorii neo-středověku

Zdroj: Wikipedia Creative Commons License

Určitě jste si v posledních dvaceti letech všimli, jak narůstá komplexita světa, a to ve všech odvětví lidského konání. Nejvíce za to nejspíše může Internet, který zrychluje veškerou komunikaci na rychlost světla a který radikálně mění naše chápání světa. Ale můžeme se podívat i na jiné aspekty současného dění.

Podívejme se například na válku jako koncept. Do druhé světové války byla naprostá většina konfliktu mezistátní. Nicméně od konce války se vše změnilo a začalo relativně přibývat konfliktů vnitrostátních, jako jsou občanské války, ale i třeba války drogových kartelů.

Je libo soukromou armádu?

Tento trend mimo jiné započal poptávku po privátních armádách, tzv PMC (Private Military Contractors). Jinými slovy žoldnéřům. Snad nejznámější společnosti jsou americká Blackwater (dnes již Academi), ruská Wagner Group a jihoafrická Executive Outcomes. Tyto společnosti nabízejí většinou výcvikové služby pro státní armády, ale nebojí se také nasadit své vlastní zaměstance přímo do akce, z čehož jim plynou největší příjmy.

Z těchto tří pouze Blackwater ale spolupracovala s americkou vládou, a to především ve válce v Afghánistánu a Iráku, kde si také vysloužila svou nechvalně proslulé jméno. Na tyto contractory se totiž nedohlíží stejně jako na státní vojáky a tudíž mají i volnější ruce. Zaměstnanci Blackwater jsou například zodpovědní za masakr na Nisour Square, kde bylo zavražděno 19 iráckých civilistů a 20 jich bylo zraněno. Čtyři vojáci byli odsouzeni, ale Donald Trump jim v roce 2020 udělil milost. Podobné zločiny za sebou mají i ostatní PMC v čele s Wagner Group.

Pokud si myslíte, že privátní armády jsou součástí jen velkých mocností, které je vysílají do zemí třetího světa, nechte se vyvést z omylu tímto videem z produkce Vice, kde uvidíte i roli České republiky. Nedaleko Plzně se nachází jedno z největších evropských výcvikových středisek (ve videu okolo 6. minuty)

Spojené státy rozhodně na PMC nešetří, nikdo nechce vidět umírat americké vojáky, ale nikdo se již moc nepídí po padlých zaměstnancích Blackwater. Navíc také vojáci z PMC přinášejí možnost se schovat vojenské zločiny právě za tyto firmy. Na grafu níže lze vidět, jak oblíbení PMC byly v Afghánistánu i v Iráku. Nakonec v obou konfliktech bylo více contractorů než amerických vojáků.

Vývoj přítomností PMC v Afghánistánů a v Íraků oproti státním vojákům (Zdroj: Private security and military contractors: A troubling oversight)

Tento žoldnéřský standard jsme ale již jednou jako lidstvo zažili. V předmoderní době byli žoldnéři běžnou součástí konfliktů a válek. Vracíme se tedy zpět do středověku?

Neo-medievalism

Ve skutečnosti jsou žoldnéři pouze jedním z ukazatelů teorie neo-medievalism, tedy neo-středověku. První tuto tezi nastínil již v roce 1977 Hedley Bull, profesor mezinárodních vztahů. Následně ji rozšířil a modernizoval ve svém článku Back to the Future - neomedivalism and the postmodern digital world economy Stephen J Korbin, který do neomedievalismu zakomponoval i digitální svět.

Podle Korbina náš turbulentní a měnící se svět přípomíná období přelomu 16. a 17. století, kdy docházelo k přechodu z předmoderní do moderní doby. Od středověkých tradic feudálního systému se Evropa posouvala k post-vestfálskému systému suverénních států.

Vestfálský mír znamenal pro Evropu bod zlomu. Po třicetileté válce, která zdevastovala celý kontinent se dospělo k prozření, že něco se musí změnit. Smlouva (spíše mnoho dáílčích smluv) o míru z roku 1648 obsahovala mnoho nových idejí, ale snad nejvlivnější se stala myšlenka o suverénním teritoriálním státu. O problematice Vestfálského míru velmi dobře píše Henry Kissinger ve své knize World Order (Uspořádání světa).

Zachycení podpisu jedné ze smluv Vestfálského míru. Všimněte si, že všechny postavy jsou ve vertikální rovině, nikdo z důležitých aktérů se nepovyšuje. Jedná se o symbol zmiňované absolutní suverenity států, cizí stát nesmí zasahovat do věcí jiného státu. (Zdroj: Wikipedia)

V takovém státě existuje pouze jeden horizontální suverén (panovník), končí tak systém vertikálního překryvy mocí a hierarchiíze středověku. Zde započal proces nacionalizace obyvatel a vzniku národních států.

Nicméně suverénní státy nejsou historickými stálicemi, jedná se pouze o jeden způsobů správy politických a ekonomických oblastí.

Systematické změny nemusí a nejsou linearním zlepšením. Moderní svět, jak ho chápeme, může být spíše jakousi nezvyklou odbočkou v historii, která může snadno skončit. Na podobné téma jsem psal již dříve vzhledem k demokracii a jejího možného (nepravděpodobného) nástupce Futarchie.

Labilní hranice

Analyzováním středověké politiky můžeme pochopit, jak se bude svět do budoucna měnit. Samozřejmě se již (nejspíše) nevrátí králové a baroni v jejich tvrzích a zámcích. Uvidíme, co mají v plánu Jeff Bezos a Elon Musk.

Pohled do středověku nám nabízí současností nezatíženou optikou, jak nahlížet na svět.

Prvním, na co středověkou čočkou zaměříme, budou hranice. Vznik moderních map, které byly přesnější, a jasněji tak vymezovali hranice, byly nesmírně důležité pro vývoj suverénních teritoriálních státu. A to z jednoho jednoduchého důvodu, panovník věděl přesně, co mu patří a co ne.

Ve středověku naopak byly mapy spíše symbolické a znázorňovaly aktuální moc panovníka. Nejednalo se neměnné hranice, ale spíše se přelévaly podle toho, kdo byl zrovna na vrcholu. V moderní době moc vycházela z teritoria a obyvatel, kteří na něm žijí, ve středověku teritorium vycházelo z moci panovníka.

V současnosti se svět podobně komplikuje. Nejen Internet a celý cyberspace nemá vymezené hranice, ale například se dá uvažovat o nadnárodních firmách. Když jihokorejská automobilka Hyundai vyrábí svá auta v Česku, kde zaměstnává stovky lidí, jedná se o průmysl a výrobek český nebo jihokorejský? Takových případů lze v dnešním světě nalézt bezpočet.

Zabití suverenity

Ve středověku také geografická oblast nevymezovala autoritu, identitu ani loajálnost. Papež, císař, král i lord soupeřili v komplexní síti rozdílných jurisdikcí. Takovou síť si můžeme také představit jako patchworkovou textilií, kde si rozličné moci (látky) zasahují na stejné území, ale přitom jsou navzájem propojeny. Aby první moderní monarchové získali svou univerzální moc, museli nejprve získat převahu nad všemi barony a lordy (a ostatními lokálními autoritami), stejně jako nad mezinárodními institucemi jako papežství a rytířskými řády. Nyní se tato univerzální moc začíná rozpadat.

Suverénnost států bývalá nedotknutelná, moderní stát je ultimátní autorita nad svým územím a neskloní se pod žádnou externí mocí, ať jde o papeže nebo císaře. Po druhé světové válce ale přišla změna.

Absolutní suverénnost je v dnešním postmoderním světě problematická. Nejlepším příkladem je Evropa a její ekonomicko-politická integrace. Evropská unie má, ať chceme, nebo ne, reálnou politickou autoritu nad svými členskými státy. Podobně platí i pro různé evropské soudy, které vlastně rozhodují o vnitřních věcech států.

Nicméně nemusíme končit u Evropské unie, v OSN se v roce 2005 odhlasovala rezoluce o Responsibility to Protect (R2P).

Ve zkratce jde o to, že státy světa mají odpovědnost zasáhnout, pokud se v nějakém státě porušují lidská práva. Jedná se především o preventivní opatření, ale dochází k jeho použití i v případě zásahů. Prvním případem, kdy se R2P využilo k vojenskému zásahu, bylo v roce 2011 v Libyi. Nadnárodní instituce zcela jasně narušila suverenitu Libye, i když za dobrými účely.

Obdobně vzniklo mnoho nadnárodních institucí, které se zabývají rozličnými odvětvími od rybolovu, korupce přes kontrolu nemocí i klimatu až po mezinárodní obchod. Dalším příkladem přesahujích pravomocí jsou NGO (Nestátní nezisková organizace), které získávají v mezinárodních aférách na nemalé důležitosti. Například skrze vytahování kauz (Amnesty International, Transparency International) nebo regionální diplomacii, kde stát nehraje jedinou roli.

I soukromé společnosti dosahují většího a většího vlivu, což je i důsledkem antimonopolního tažení ve Spojených státech, co když se ale někdo rozhodne svůj vliv projektovat do vesmíru a na Mars, kam na něj žádné jurisdikce nedosáhne?

Všichni tito aktéři nyní nabourávají jednotnou autoritu státu.

Transnacionální elity a problém loajálnosti

Loajalita byla další problematickou součástí středověku. Stoletá válka vlastně vznikla z nejasnosti ohledně loajálnosti. Anglický král byl kvůli svým provinciím zároveň vazalem krále francouzského. Když poté francouzská královská linie vymřela, anglický král požadoval nástupnictví, a tak začala sto let trvající válka.

Vaše fyzická přítomnost na území státu ve feudální politice neznamenala automatickou loajalitu. Během jednoho konfliktu mohlo povolat toho samého menšího pána několik stran. Vždy se soutěžilo o loajálnost jedince několik subjektů: země, církev, firma, rodina.

V současnosti ale se začíná znovu bojovat i o politickou loajálnost. V moderních státech bylo jasné, že budete loajální své zemi takřka automaticky, fungoval duch nacionalismu, ale dnes to tak jednoduché už není. Čím dál více Čechů ve Sčítání lidu odmítá uvádět svou národnost. A čím dál více Čechů bude i nejspíše uvádět evropskou národnost jako tu hlavní nadřazenou české.

Graf porovnání sčítání lidu (Zdroj: czso.cz)

Dříve být Evropan většinou znamenalo, že myslíte své kulturní pozadí, dnes s Evropskou unií se jedná i o politickou. Podobně propojují loajálnosti různorodé NGO. Greenpeace spojuje jednotlivce z různých zemí se stejným cílem, a to klidně na úkor cílů svého státu.

V našem globalizovaném světě také dochází k vytváření propojených sítích transnacionálních elit. Světová banka bývá s vtipem často popisována, že je složena občany ze sta zemí, kteří však všichni chodili na šest stejných univerzit. Podobně fungují i pracovní místech v top-managementu nadnárodních korporací.

Podobné „globalizované" (či nenárodní) elity vznikaly na dvorech králů, kam se sjížděli intelektuálové z celé Evropy, bez ohledu na to odkud pocházejí.

Středověká Evropa ale nebyla rozdělena na několik separovaných území, jedna věc všechny státy, krále, barony i lordy spojovala, a to bylo křesťanství. Křesťanství, i když nebylo jasnou silou, bylo silou, která dokázala volně propojovat evropské státy.

V současnosti taková propojující volná ideologie může být téměř až mystický Západ. Sice přesně dokážeme odpovědět, co jsou západní hodnoty, ale všichni tušíme, o co jde. A náš civilizační blok se tak propojuje. Nic takového v 18. a 19. století neexistovalo.

Do budoucna může stejně fungovat enviromentalismus jako ideologie propojující celý svět. a to klidně pro celý svět.

Můžeme tak vidět, že žoldnéři a soukromé bezpečnostní společnosti jsou pouze jedním z ukazatelů, kam svět může směřovat. Dříve v moderních státech měla vláda monopol na užití násilí uvnitř své země. To už dnes neplatí a spousta lidí si začíná platit soukromé společnosti, aby je ochránili. Již v roce 1995 bylo v Británii více příslušníku soukromých bezpečnostních složek než uniformovaných policistů, píše ve svém paperu Korbin.

Návrat do středověku

Mezinárodní politika znovu začala být polycentrická, ať už se jedná o státy, nebo i o nestátní aktéry, kteří stále sílí na poli mezinárodní vztahů.

Je zajímavé, že díky komplexnosti nových technologiích se můžeme dostat do podobné situace jako byli státníci ve středověku. Nejedná se přitom o úplně neznámou myšlenku, například Frank Herbert ve své sáze Dune popisuje jakýsi feudální systém v daleké budoucnosti.

I v akademické sféře se nejedná o nijak novou teorii, a i proto k ní chovám jisté skepse. Například můžeme vidět, že nadnárodní instituce jako OSN či EU začínají v posledních letech erodovat a rozhodně nesílí, jak by neo-středověk předpokládal. Násilní nestátní aktéři se zhola nemůžou rovnat státním armádám, a to především ve své výbavě. Naopak velmi zajímá mi přijde představa komplexních navzájem se překrývajících mocí uvnitř i vně států, která mi přijde dodnes pravdivá.

Pokud vás více zajímá o funkci ozbrojených nestátních aktérů, doporučuji si přečíst knihu Násilní nestátní aktéři v éře nového středověku od akademika Bohumila Doboše, který se o problematiku neo-medievalismu zabývá.

---

Díky, že jsi to přečetl až sem. Doufám, že jsem ti nabídl nějakou novou perspektivu. A taky doufám, že sis to celý kriticky přebral a nevzal jsi to celé jako ultimátní pravdu. Nesouhlasíš s něčím a chceš mi to dát sežrat? Napiš mi to do komentářů.

Ale i tak se ti líbilo tohle počteníčko? Chtěl bys toho víc? Klikni o trochu víš na Subscribe a budeš podobný textíky dostávat přímo do mailu (pozor newsletter může spadnout do mailové  sekce promo) a sleduj mě na Twitteru a Facebooku.