Pár týdnů po událostech puče/nepuče/vzpoury/nevzpoury v Rusku není západní veřejnost příliš moudrá z toho, co se přesně v Moskevské oblasti stalo. Ale jestli něco ukázal Prigorožin a jeho zběsilý nájezd na Moskvu, tak je to to, že v Rusku se vyplatí mít své vlastní soukromé vojsko. Mnoho oligarchů se podle toho také zařídilo.
Nejnověji se do klubu soukromých armád (PMC) přidal ropný gigant Gazprom, který založil 4. února útvar „na ochranu ropné infrastruktury“ Gazpromneft Security, který by se měl údajně zaměřit na Arktidu. Gazprom nejspíše netřeba představovat, má pro ruskou ekonomiku zcela nezastupitelnou roli, protože je největší společností v zemi a v roce 2021 byl největším producentem zemního plynu na světě. Díky tomu má už několik odnoží svého PMC. Dva nepotvrzené branche jsou Fakel (pochodeň) a Playa (plamen), které by měly sloužit pod ministerstvem obrany. Dva další útvary dokonce bojují na Ukrajině a jmenují se Potok a Alexander Nevsky pod vedením další privátní armády Redoubt.
Redoubt je jediná další společnost, která se svou velikostí alespoň přibližuje Wagnerovcům a po událostech z minulých týdnů lze předpokládat, že převezme roli Prigorožina a jeho armády. Podle vyšetřování nezávislé skupiny Molfar jsou za Redoubtem dva oligarchové, Gennadiy Timchenko a Oleg Deripaska. Timchenko založil investiční společnost Volga Group a od 90. let je blízkým přítelem Vladimíra Putina (jak jinak). Deripaska se od privatizace v Rusku zajímal o energetický a těžební průmysl. Samotný ministr obrany Ruska Šojgu založil v roce 2018 menší privátní armádu Patriot, která také působí na území Ukrajiny. V Rusko pak Molfar identifikovali na 37 privátních armád, z nichž 12 funguje ve více zemích (především v Africe) a 25 na Ukrajině, přičemž 12 z nich vzniklo pouze za účelem bojů na Ukrajině. Pro jejich úplný výčet navštivte stránky Molfaru.
Proč je ale v Rusku tolik soukromých armád?
Z pozice oligarchů je motivace jasná – utužování moci. Mít peníze je jedna věc, ale disponovat tisíci muži, kteří budou bojovat za vás a vaše cíle, je věc druhá. Navíc v uplynulých letech přibylo podezřelých smrtí ruských oligarchů. Mít armádu, která vás bude chránit není tak na škodu. Dále také oligarchové přemýšlí o budoucnosti. „Připravují se na předání moci, dokonale chápou, že moc se v Rusku bude rozdělovat jen mezi mocné," uvedl Vladimír Osečkin, ředitel skupiny gulag.net, pro Kyiv Independent. „Na jedné straně se oligarchové účastí ve válce snaží udělat Putinovi domácí úkol, ale na druhé straně počítají s jednotkami, generály a plukovníky, kteří jsou jim loajální, takže kdyby se něco stalo, mohli by se na ně spolehnout alespoň při obraně svého majetku,“ pokračoval Osečkin.
A co z toho má Moskva?
Soukromé vojenské společnosti se staly významným nástrojem ruských geopolitických strategií. Jsou především určeny k vedení hybridní války bez přímé účasti státu, což umožňuje vést bojové operace po světě semi-diskrétně a udržet si určitou možnost popírání svých akcí, píše Centrum pro strategická a mezinárodní studia. To dokazuje i extrémní propojení soukromých armád s vnitřním fungování ruského vedení, jak ukázal výzkum skupiny Molfar.
Významným aspektem PMC je jejich potenciál snížit oficiální ztráty. Využitím PMC může stát jako je Rusko (ale také USA) omezit ztráty mezi svými pravidelnými jednotkami na minimum, čímž sníží politickou a veřejnou odpověď spojenou s vojenskými operacemi. Dobrovolnost náboru PMC navíc zajišťuje, že stát nenese odpovědnost vůči rodinám obětí, ale přenáší ji na samotné jednotlivce a jejich rodiny. Tak mohou sloužit i jako maso na porážku, což lze pozorovat i během současných bojů na Ukrajině.
Nicméně PMC slouží i globálním ambicím Ruska. Podporou státních i nestátních partnerů, ovlivňováním zahraničních vůdců a získáváním nerostných surovin přispívají k rozšiřování ruského vlivu v celosvětovém měřítku. Kromě toho mají PMC ekonomické výhody. Umožňují Rusku zakládat firmy v rozvojových zemí v odvětvích, jako je energetika, těžba, bezpečnost a logistika, a rozšiřovat tak obchod a hospodářský vliv. Tato diverzifikace pomáhá zmírnit dopad sankcí a poskytuje zemi alternativní zdroje příjmů.
Z politického hlediska nabízejí PMC prostředky k vyvažování moci mezi oligarchy napojenými na Kreml. Vedení PMC, často spojené s vlivnými osobami, zajišťuje loajalitu ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, a to napřímo, jak bylo vidět při nájezdu Wagnerovců na Moskvu, který mířil proti Šojguovi, a ne Putinovi.
Rytířský převrat?
Celé to připomíná feudální urovnání moci ve středověku. Král sice vede zemi, ale má pod sebou síť aristokratů, kteří si sami vydržují armády svých rytířů a bojovníků. Podobný rozpad univerzální státní moci lze sledovat i v Rusku a namísto toho vytváření podobného systému. Kadyrov má svůj koutek Ruska již delší dobu, ale takto přímou formu tento neofeudální systém nemusí mít. Právě příklad Gazpromu ze začátku textu, jako společnosti, která víceméně ovládá energetický průmysl v Rusku je dalším způsobem, jak se tato moc ve státě může rozdělovat. Vzniká tedy systém jakýchsi lenních pánů, kterým je sice moc nad statky propůjčována od krále/cara.
Navíc Putin nejspíše počítá, že díky takto rozdrobeným oligarchům se déle udrží u moci a odvrátí palácový převrat, kdy jedna skupina elit nahradí druhou, dle typologie Huntingtona. Jedním z relativně úspěšných opatření proti takovému převratu je tvorba nových a nových paramilitárních skupin, ale to následně sráží efektivitu armády jako celku, jak popisuje Erica De Bruin v Foreign Affairs.
Autoritářské režimy, jako je ten ruský, často upřednostňují ochranu před převraty před budováním silných a jednotných armád pro vnější konflikty. Tento přístup je zdůvodňován tím, že armáda, která má sílu účinně bojovat proti povstalcům a odrazit vnější útočníky, má také potenciál převzít moc uvnitř země. Pro autoritářské vůdce jsou důsledky úspěšného převratu mnohem závažnější než důsledky porážky ve válce s vnějším nepřítelm, což často vede k jejich vyhnanství nebo dokonce smrti.
Aby tyto režimy zmírnily riziko vnitřního boje o moc, záměrně fragmentují své stávající vojenské jednotky a vytvářejí složitou síť velitelských struktur (tak jako se tomu děje v Rusku). Oddělením vojenského velení se tak stává podstatně náročnější zorganizovat úspěšný pálacový převrat. Koordinace převratu vyžaduje pečlivé plánování a synchronizaci mezi osnovateli převratu, ale pokud více bezpečnostních složek dostává rozkazy od různých velitelů, úkol koordinace se značně komplikuje, čímž se snižuje pravděpodobnost úspěšného převzetí moci.