O možnosti otevřené války mezi Spojenými státy a Čínskou lidovou republikou se většinou hovoří jako o nepravděpodobné události a spíše se bude jednat o jakousi obdobu studené války z minulého století. Sám bych s tím souhlasil, nicméně ta nejžhavější část americko-čínského soupeření nás nejspíše čeká v několika následujícíh letech.
Thucydides Mosaic from Jerash, Jordan, Roman, 3rd century CE at the Pergamon Museum in Berlin, Wikipedia Public Domain
Past na velmoci
Antický historik z Řecka Thúkydidés představil svým soukmenovcům metaforu (dnes bychom aso spíše řekli teorii), která popisuje rostoucí nezbepečí, když stará velmoc ztrácí svoji moc a nový rivalský stát by chtěl zaujmout její místo hegemona. Svůj příklad popsal na Peloponéské válce, kdy Thúkydides ve své knize uvádí, že válka mezi Spartou a Athénami byla nevyhnutelná, protože se Sparťané obávali rostoucí moci Athén.
O mnoho statelí později byl tento koncept nazván Thúkydidovou pastí a dnes se termín dostává i mimo akademické debaty, a to i do českých médií, díky všudypřítomnému soupeření starých USA a stoupající Číně. Co je ale na Thúkydidově pasti pravdy?
Toto soupeření „starého s novým” často v naší historii končí krveprolitím. Za posledních 500 let se z 16 podobných situací vyvinula válka celkem 12krát podle analýzy Harvard Belfer Center for Science and International Affairs. Mírná útěcha může být, že z oněch čtyř, kteří se vymanili z Thúkydidovi pasti, jsou tři z minulého století.
Zdroj: Harvard Belfer Center for Science and International Affairs
Ale tyto pozitivní případy by nás neměly nechat usnout na vavřínech. V naší době začíná nebezpečí naopak stoupat a uniknout z Thúkydidovi pasti je nesmírně složité. Čína je nejspíše někde u vrcholu svých sil a pomalu se jí začne uzavírat okno příležitosti, kdy by se mohla země stát světovou jedničkou a nahradit USA. Čína se pomalu může začít cítit jako zoufalé zvíře zahnané do kouta.
Čínské (ne)viditelné problémy
Čína má totiž problém. Samozřejmě není jediný, ale tento je takový, který by ji mohl zlomit vaz. Čínská zlatá generace baby boomerů stárne a náhradníci nejsou. Ani Říše středu nemůže utéct demografickým zákonům. Od 60. do 80. let Čína zaznamenala neuvěřitelný nárůst populace, který jí pomohl se dostat do pozice, kdy může vyzvat USA na téměř férový souboj.
China Sex By Age 1982 census
Zdroj: Wikipedia, Rickky1409, Creative Commons
Dnes se ale první z této generace přechází z produktivního věké do důchodového. Z generace, která postavila Čínu na nohy, se nyní stává pro zemi břemeno, jež v současnosti není schopna uživit. A trend se bude pouze zhoršovat. Rozdíl je naprosto patrný na následující infografice z roku 2010.
China single age population pyramid 2020
Zdroj: Wikipedia, Rickky1409, Creative Commons
Pokud chce Čína vydržet, musí něco změnit. V západní svět velmi zlepšil svoji produktivitu práce, a tak i méně mladších lidí může živit větší množství důchodců. V Číně by se ale jednalo o razantní skok. Podle této studie osobní výdělky a veřejné příspěvky pokrývají méně než polovinu současných životních nákladů v Číně pro osoby ve věku 65 let a starší. Zbytek musí dodat rodinní příslušníci.
A to je další strukturální problém, s nímž Čína musí zabojovat. Čínské rodiny se rapidně zužují kvůli dnes již zrušené politice jednoho dítěte. Tedy čínské rodiny nejen stárnou, ale také se zmenšují a v zemi, která je založena na konfuciánských poučkách, je podobná transformace rodiny ještě citelnější. Široká rodina je pro Čínu naprosto esenciální, rodinné vazby dokázaly zařídit rozběhnutí byznysu, sehnání lepší práce nebo byly součástí záchranné sítě pro své členy.
Akademici Nicholas Eberstadt a Ashton Verdery nastupující problém dokazují v článku pro Foreign Affairs, kde využívájí počty bratranců a sestřenic v Číně. Pouze jeden ze čtyř třicetiletých Číňanů v roce 1950 mělo deset a více bratranců nebo sestřenic. Dnes má tento počet vzdálenešjích příbuzných okolo 90 procent čínských třicátníků.
„Nikdy v historii neměli Číňané tak rozsáhlé rodinné sítě jako na počátku 21. století.”
Zdroj: Nicholas Eberstadt and Ashton Verdery
Do budoucna ale nastane kolaps čínských rodin. V roce 2050 bude mít průměrný mladý Číňan mladší 30 let jen pětinu tolik bratranců než dnes a téměř žádný mladý Číňan nebude žít v rodinách s velkým počtem bratranců. Sotva jedno procento osob mladších deseti let bude mít do roku 2050 deset a více žijících bratranců a téměř každý šestý nebude mít vůbec žádné bratrance, domnívají se Ebestadt s Verderym. V půlce století také budou dvě pětiny Číňánů pod 50 let úplnými jedináčky.
Čína ve světovém koutě
Bezpochyb tyto problémy neunikli čínským nejvyšším elitám a vědí tedy, že hrají hru s časem. Musí se něco změnit, aby se Čína nepropadla do zapomnění. Růst produktivity práce má v Číně klesající trend a naopak růst dluhu lidové republiky neustává, v současnosti přesahuje 300 procent v poměru k HDP země. V roce 2016 byl přitom dluh „pouze” lehce přes 250 procent. A jak bylo výše popsáno o svou obrovoskou populaci se Čína již nemůže tak lehce opřít jako v minulosti.
Podobný tlak v Thúkidodvě pastě rozhodně není zdravý a podobné pocity musely řešit i špičky jedné evropské velmoci, která se současné Číně v mnohém podobá. I Německo na začátko 20. století začínalo mít strach své postupné stagnace a ztráty pověstného „tahu na branku”. Obě země jsou si podobné i v ekonomické části, kdy svou ekonomiku stavěly na výrobních kapacitách, ostatně Čína jako taková připomíná mocnosti z počátku 20. století. Obdobně jako Čína a USA poměřují síly na ideologické rovině (volnotržní kapitalismus vs. státem ovlivňovaná ekonomika), poměřovaly síly i Německo a Velká Británie ve stejných kulisách. Čínský úspěch se může Američanům zdát jako nefér kvůli státním zasáhům, podobně jako se Britům, kteří prosazovali liberální laissez-affair ekonomický model, zdál nefér úspěch Německa.
Čína ve svých intervencích do ekonomiky ještě přitvrdila a v poslední době také zaznamenává růst nacionalismu, který jako by vypadl z oka nacionalismu před první i druhou světovou válkou.
Německé strategické podhoubí bylo tvořeno Thúkydidovou pastí a stále stoupající mocí na mezinárodním poli, ale rozhodnutí k útoku byl důsledek strachu ze stagnace. Německo se začalo cítit skřípnuto mezi nepřítali kvůli stále se otužující alianci Dohody. Rychlý útok a vítězství tento trend mělo zvrátit. Podobná aliance se nyní formuje proti Číně v Asii.
Paralely
I před první světovou válkou lidé brali konflikt mezi velmoci jako pouze hypotetický. Teorie vzájemné ekonomické závislosti, státy byly tak ekonomicky propojeny, že válka je naprostý nesmysl, uklidňovala davy i intelektuály. V časech do té doby nevídané globalizace přeci nebylo možné, aby se rozpoutal konflikt, který by mocnosti naprosto zdecimoval. Opak byl ale pravdou. Válka se zdála naprosto nepravděpodobná, až do té chvíle než doopravdy propukla. Nesmíme také zapomínat na proběhlou obchodní válku a nynější snahu Západu diverzifikovat své dodavatelské řetězce, která ale pouze odlučuje dva světové ekonomické bloky čím dál více do sebe.
Čína navíc nejspíše z koronavirové pandemie vyjde jako nekorunovaný vítěz díky své rychlé regeneraci. V následujících letech bude nejspíše na svém vrcholu sil, ale by zde zůstala bude nejspíše potřebovat Tchaj-wan kvůli jeho špičkovým technologiím i extrémně strategickému postavení, díky nemuž by komunistický režim získal nadvládu nad celým regionem. Čína se sice v globálním měřítku nemůže srovnávat s armádou Spojených statů, ale na regionální úrovni v Jihočínském moři se téměř rovnají již od roku 2015.
Proto je možné, že vstupujeme do velmi horké části soupeření mezi Čínou a USA, v níž zůstaneme přinejlepším následující dekádu a riziko by se dále mohlo stupňovat s tím, jak Čína nebude schopna zabránit výše popsaným trendům. Jsme ve sféře špatných a horších rozhodnutích.
Hodně se mi líbilo přirovnání Číny ke zvířeti zahnanému do kouta a přijde mi paradoxní jak moc ji pandemie posílila. Zajímalo by mě, jestli je celý covid ten velký lashback, nebo jestli to bylo jen prvotní plácnutí do vody, které bude následovat ještě důkladnější útok..?