Poslední dny v médiích probíhá zpráva o ucpání Suezského průplavu obří kontejnerovou lodí. Dnes již ikonické fotky nám ale ukazují jeden z problémů moderní dopravy, a to hlavně pro Evropu.
Suezský průplav byl vyhlouben/postaven v roce 1869, do té doby se cesta do Asie sestávala z úmurné poutě okolo Afriky (na lodi), nebo po vyčerpávající cestě přes Blízký východ, která nebyla vždy bezpečná. Plavbu ze Singapuru do Rotterdamu zkrátil průplav o závratných šest tisíc kilometrů. A tak se Suez stal drogou pro moderní logistiku.
Nynější ucpaný kanál totiž stojí každý den 10 miliard dolarů a kvůli nechtěné blokádě čeká již 185 lodí před vstupem do Suezu (v tuto chvíli nejspíš už více). Průplavem totiž cestuje 12 procent celosvětové námořní kapacity, která přepravuje paletu zboží zahrnující sluchátka k mobilu, součástky k automobilům i zvířata, vodu a samozřejmě ropu.
V současnosti vidíme, jak malá náhoda může rozhodit precizní stroj celosvětových zásobovacích řetězců. Doslova jsme se na Suezu stali závislými a ukazuje se, že svět potřebuje decentralizaci námořních cest. Ale co s tím? Díky tajícím špičkám ledovců se jedna cesta v posledních letech začala otevírat.
Attribution: Collin Knopp-Schwyn and Turkish Flame (CC license)
Z písečných pouští do těch ledových
Modře vyznačenou lajnou je cesta, o které snili mořeplavci od 18. století. Například se jejímu objevu věnuje kniha Terror a stejnomenný seriál. Jedná se o Severní mořskou cestu, která se v posledních dekádách díky změně klimatu začíná zpřístupňovat komerčním plavbám.
Pouhému oku je patrné, že tato cesta představuje signifikatní zkrácení cesty. Z Hong Kongu do Roterdamu se plavba zmenší o 11 %, ze Šanghaje o 21 % a z japonské Jokohamy o úctyhodných 34 % v porovnání s cestou přes Suez.
O tuto arktickou cestu se proto začaly zajímat mocnosti světa v čele s Čínou. Arktida celkově se stává novým bojištěm především mezi USA a komunistickým režimem, který se v roce 2018 sám deklaroval „státem blízky Arktidě” (z angl. Near-Arctic State) a vyjádřil tím své velmocenské ambice.
Nicméně nejdůležitější je Severní cesta pro Rusko, které díky své rozloze má výsadní postavení, co se přístavů týče, u nichž budou dopravní lodě muset doplňovat palivo. Čína se rozhodla ruské snahy o budování arktické infrastruktury podporovat, a to především svojí investiční strategií Polar Silk Road. Navíc čím dál více Čína využívá svých výzkumníků nejen k probadání Arktidy, ale nejspíše k nekalejším účelům.
Avšak i Rusko v posledních několika letech začalo v Arktidě zbrojit a budovat nové vojenské základny. Reagovala na to již Trumpova administrativa, snad nejviditielněji vysmívanou snahou Trumpa koupit Grónsko od Dánského království (umýsl vlastně nebyl špatný, ale prezentace nikdy nebyla silná stránka bývalého prezidenta USA).
Na druhou stranu arktický region je zajímavý i tím, že se zde síly nerozdělily na dvě strany, nýbrž i Rusko se obává vlivu Číny, Kanaďané s pověstí dobráků v mezinárodních vztazích si začínají vytahovat rukávy a i menší skandinávské národy mají svou agendu regionu. Například Norsko dává na armádu největší částku z regionu v přepočtu na obyvatele dle údajů z Stockholm International Peace Research Institute.
V Arkitdě tedy začíná nový závod ve zbrojení (a to včetně spekulací ohledně přítomnosti čínských ponorek v polárních vodách). V tomto století se Arktida stane jedním z nejzajímavějších dějišť dějin. Teoreticky by zde mohla vzniknou jakási obdoba Vídeňského kongresu díky multilateritě vztahů mezi zeměmi.
Podoba kongresu by se mohla vyvinout z mezinárodní organizace zvané Arktická rada, ale ta se zatím profiluje pouze jako vědecký a maximálně ekonomický subjekt. Ambici na řešení vojenských problémů zatím rada nemá.
Samospásným řešením seuzského problému tedy Severní cesta bohužel není. Brání tomu zatím klima, kdy v Arktidě stále zamrzá velká část oceánů, ale také mocenské ambice jednotlivých států a aliancí. Na druhou stranu region se v minulosti vyznačoval značnou stabilitou, která by se mohla přelít i do následujících desetiletí, kdy se Severní cesta více otevře komerčnímu využití. Můžeme jen doufat, že se v Arktidě neroztočí spirála zbrojení.