Spojené státy nebudou chránit Evropu navždy. Kde ale najít společnou evropskou armádu?
Čas, kdy se Evropa mohla těšit neomezené ochraně USA, se může blížit ke svému konci. EU tak začala budovat tajnou armádu. Čeká tě 5-8 minut čtení.
Současná Evropa začíná z obranného hlediska připomínat o řád vylepšenou, ale přesto nesoudržnou koalici řeckých polis. Pokud začal ohrožovat řeckou nezávislost mocnější nepřítel, polis se spojila, a díky tomu odolala rivalovi, jako se tomu stalo v řecko-perských válkách. Na gargantuovské armády Dária a Xerxa by jedna polis zkrátka nestačila. V Řecku organicky fungoval prototyp kolektivní obrany podobný tomu ze současné Severoatlantické aliance.
Začíná být jasné, že časy podobných modelů spojenectví jsou v současném světě již zastaralé. Války už nevyhrávají muži s kopími a štíty, kteří jsou zaseklí v těsných formacích a je víceméně jedno, jestli je vedlejší falanga stejná, nebo rozdílná od té první. Naše války jsou vedeny diametrálně odlišné, a to jak technologiemi, tak i rozsahem konfliktů. Navíc se ukazuje, že budoucnost s disruptivními technologiemi bude ještě nepředvídatelnější. Již nestačí poslepovat armády jednotlivých evropských národů, dnes je potřeba dobře navzájem integrované digitální systémy i celkově standardizovanou výbavu. Podobné mixy nemají příliš velkou šanci se ubránit před centralizováními armádami Číny a Ruska. A bez Spojených států nestačí ani NATO.
Spojené státy alianci narýsovaly, a jsou tak i de facto jejím vládcem. Ostatní evropské armády jsou jen pomyslným přívěskem za obrovským molochem americké armády. A zde nastává onen problém s aliancí. Co v budoucnu nebudou mít Spojené státy a Evropská unie stejné mocenské a bezpečnostní zájmy? Co se stane pak?
Podobné až heretické myšlenky nejsou ale žádnou novinkou. Již Robert Kagan, poradce George W. Bushe, sepsal v roce 2003 knihu Of Paradise and Power, která se zabývá rozdvojení pohledů Spojených států a Evropy na zahraniční politiku. Hlavní problém odchýlení vidí Kagan v disparitě vojenské moci. Z pozice slabšího se Evropská unie snaží vytvářet svět založený na pravidlech a zákonech, které ji chrání před silnějšími oponenty. Naopak Spojené státy z pozice síly cítí, že je tyto pravidla spíše spoutávají, a nemohou tak efektivně projektovat svou moc. Stejné chování vykazovaly i imperiální mocnosti z 18. a 19. století, kdy naopak USA tahaly za kratší konec.
Kagan používá pro vysvětlení chabé zahraniční politiky EU trefnou analogii. Když máte po ruce jen nůž a v lese uvidíte medvěda, raději se mu vyhnete a budete se skrývat, než abyste se ho pokusili zabít. Pokud ale máte pušku, raději medvěda zastřelíte, aby vás neohrozil v nestřežený okamžik. A stejně postupují Spojené státy. Evropa raději volí pomalý postup přes diplomatické meetingy a sofistikované vyjednávání, kdežto Spojené státy se snaží řešit problémy napřímo a s efektivní rázností.
Je jasné, že se jedná o relativně menší politicko-filozofické rozdíly a Severoatlantická aliance stále funguje (a v dohledné době bude fungovat) na perfektní úrovni, ale první eroze můžeme sledovat už nějaký čas. Zrcadlo nastavují především politici, ale zahanbit se nenechají ani akademici. Minulý rok proběhla debata, které se účastnil prominentní profesor politologie John Mearsheimer, zastánce pragmatického pohledu na zahraniční politiku, který uvedl jednu nepřehlédnutelnou věc, Rusko už není hrozba pro USA.
„Pro Spojené státy jsou strategicky důležité tři oblasti světa: Evropa, východní Asie a Perský záliv a pro Spojené státy je klíčovou otázkou, zda v některé z těchto oblastí existuje potenciální hegemon," řekl v debatě pro organizaci Atlantic Council Mearsheimer. „Jedním z důvodů, proč jsme během studené války zůstali v Evropě, bylo to, že sovětská hrozba byla soustředěna v Evropě. Skutečnost je ale taková, že v Evropě dnes není žádný regionální hegemon, a to ani na obzoru. Jeden regionální hegemon existuje: Čína. To tedy znamená, že USA by měly soustředit veškerou svou vojenskou sílu ve východní Asii. To je to, na čem skutečně záleží. Na Evropě vůbec příliš nezáleží."
I když NATO zůstává jako strašák před ruskými aktivitami, Spojené státy se z NATO budou spíše stahovat než ho dále posilovat. Tento trend můžeme dokonce sledovat v přímém přenosu. Letošní rok byla stvořena nová obranná aliance AUKUS, a to právě pro region Asie. Budíčkem pro Evropany také byl prezident Trump, když na členské státy NATO začal oprávněně útočit s tím, že „neplatí do pokladny" NATO dostatečnou sumu peněz. Snad ještě ostřejší výrok pronesl francouzský prezident Macron, který v roce 2019 uvedl, že NATO se začíná nacházet ve stavu klinické smrti.
NATO jsou Spojené státy, bez nich aliance nedává smysl. Dodnes jsou Spojené státy jedinou pravou supervelmocí i nejsilnějším státem v celé historii lidstva, jak v absolutním měřítku, tak i v relativním. Evropská část NATO je v tomto měřítku téměř zanedbatelná. Níže přikládám několik grafů a tabulek k ilustraci americké hegemonie.
Evropa hledá svou armádu
Co tedy zbývá Evropské unii?
Vytvořit vlastní ucelenou armádu, nejen alianci. Potřebuje standardizovanou ozbrojenou složku, která bude pod jednotným vedením. Podobná přání vyslovila i Angela Merkel. „My Evropané musíme vzít svůj osud do svých rukou," uvedla tehdejší německá kancléřka pro server Politico.
Merkel samozřejmě není první evropskou političkou, která si přeje alespoň základní rámec pro evropskou armádu. První pokus nastal již na začátku 50. let minulého století, kdy se vytvořila smlouva o Evropské bezpečnostní komunitě (EDC). Měla se sestávat z Francie, zemí Beneluxu, Itálie a Západního Německa. Francie ale tuto snahu odmítla, i když paradoxně celá idea vzešla od francouzského politika Reného Plevena. V následujících měsících tuto komunitu nahradilo NATO s americkou hegemonií, protože po Suezské krizi se ukázalo, že Evropa bude muset hrát ve studené válce podružnou roli.
Dalším spíše neúspěšným pokusem bylo ustanovení tzv. Eurocorps. Tato složka vznikla z rozšíření francouzsko-německé brigády a dnes čítá na jeden tisíc vojáků, kteří sídlí ve Štrasburku. Nepříliš odstrašující síla, ale minimálně se jedná o jakýsi základ, na němž lze dále budovat. Mimo tyto jednotky existují v Evropě spíše administrativní bezpečnostní agentury, jako je EDA. Nicméně v útrobách a zákulisí Evropské unie se rodí nová snaha o společnou evropskou armádu.
Budování v zákulisí
O agentuře hlídající hranice Evropské unie jste nejspíše slyšeli až ve spojitosti s migrační krizí, ale Frontex začal působit mnohem dříve. V roce 2004 si Evropský parlament odhlasoval vznik Evropské pohraniční a pobřežní stráže kvůli sílící vlně ilegálních migrantů na Kanárské ostrovy. Ze začátku se jednalo o projekt podobný například Europolu. Frontex měl pouze pomáhat členským státům a propojovat jejich složky. Jeho zaměstnanci byli pouze úředníky. V té době celá agentura pracovala s rozpočtem okolo 100 milionů euro na rok.
Situace se ale razantně změnila v roce 2015, kdy přišla zatím největší migrační krize. S každým novým migrantem rostl rozpočet Frontexu o tisícovky eur a prozatím se ustálil na 322 milionech eur, avšak do roku 2029 by měl získat dalších 5,6 miliard eur. Rozšířily se i pravomoci agentury. Vůbec poprvé může najímat sv vlastní zaměstnance a nakupovat vlastní vybavení, a nemusí se tak spoléhat na přízeň členských států. V roce 2027 by zaměstnanců Frontexu mělo být na 10 tisíc.
Na začátku tohoto roku oblétla internet další zajímavá zpráva. Frontex slavnostně představil nové uniformy pro své zaměstnance. Nic zarážejícího, že. Ale šokující zjištěním bylo že na uniformách není jediná vlajka členského státu. Na rameni se pouze blyští zlaté hvězdy Evropské unie. Narativ je tudíž zcela zřejmý, vznikli první ozbrojení příslušníci podléhající přímo pod Evropskou unii.
Co tedy Frontex má ve svých povinnostech? V zakládajících dokumentech agentura plní tyto úkoly:
koordinuje operativní spolupráci mezi členskými státy v oblasti řízení vnějších hranic;
napomáhá členským státům při odborné přípravě vnitrostátní pohraniční stráže včetně vypracování společných standardů odborné přípravy;
provádí analýzu rizik;
pokračuje v rozvoji výzkumu významného pro kontrolu a ostrahu vnějších hranic;
napomáhá členským státům za okolností, které vyžadují zvýšenou technickou a operativní pomoc na vnějších
poskytuje členským státům nezbytnou podporu při organizaci společných návratových operací.
Jeden ze zajímavějších úkolů na seznamu je provádění analýzy rizik. Díky tomu Frontex řídí ETIAS, systém na rozpoznávání ne-evropských cestovatelů (mimo Schengenský prostor), dále obsluhuje EUROSUR, systém, který shromažďuje data z dronů, lodí, sociálních médií a satelitního systému Copernicus. K plnění tohoto úkolu Frontex minulý rok podepsali kontrakt s firmou Airbus a dvěma izraelskými společnostmi (Elbit a Israeli Aerospace Industries) na nákup dronů za 100 milionů euro (nyní agentura vlastní podle Wikipedie 4 drony). Může se tak jednat o prototyp vojenské rozvědky a kontrarozvědky EU.
Navíc Frontex neoperuje pouze uvnitř Evropské unie, ale své zaměstnance vysílá i za hranice do takzvaných "pre-frontier areas", kam se řadí Albánie, Montenegro, Nigérie, Turecko, Senegal či Srbsko. V budoucnu se nejspíše také chystá spolupráce s libyjskými úřady na přeshraniční trestné činnosti, jako je obchodování se zbraněmi a pašeráctví lidí. Zde se přímo nabízí pojmenování těchto činností jako projekce moci na cizí území.
Budování agentury se samozřejmě neobejde bez zarážejících kontroverzí. Na konci minulého roku proběhlo vyšetřování ohledně obtěžování zaměstnanců přímo v hlavní budově Frontexu ve Varšavě a také násilné chování k migrantům, které se agentura snažila ututlat. Problematické je očividně také najímání nových zaměstnanců, jak ukazuje uniklý interní dokument.
Navazující komplikací je již tradiční rozdělení na východní a západní Evropu. „Pěšáci agentury Frontex pocházejí z východoevropských a jihoevropských zemí s nízkými mzdami, ale její vedení pochází z bohatších severozápadních zemí, které za posledních 30 let nestřežily žádnou pozemní hranici", poznamenává pro The Economist Roderick Parkes z Německé rady pro zahraniční vztahy.
Kam kráčí Evropa?
Největším problémem je ale dle mého právě netransparentní tvorba nové evropské armády. Frontex dostal víceméně z roku na rok mnoho nových možností a pravomocí na vymáhání práva místo dřívějších pouze administrativních činností. Téměř potají se tedy vytváří nová armáda, o níž nikdo nehlasoval a nikdo tento proces neschválil. Děje se tak klasickou salámovou metodou. Politologové pro tento jev, který se prolíná celou Evropskou unií, mají pojmenování: demokratický deficit. Tvorba nové evropské armády jednoduše postrádá demokratické prvky rozhodování.
Nicméně je bohužel nutné se ptát, jestli v současné evropské politice tento přístup není nutný, aby se věci vůbec daly do pohybu v nějakém rozumném časovém období. Společná armáda by byl perfektním integrujícím prvkem, který ale zároveň zasahuje do nejintimnějších části suverenity členských států. Paradoxně by se tak mohlo jednat o nejvíc dělící prvek celé unie. Možná na úplném začátku Evropské komunity by dával tento krok větší smysl, přeci jen nejdříve by se vybudovala společná bezpečnostní aliance (ne armáda) před vnějším nepřítelem a posléze by se státy integrovali ekonomicky a politicky do federace. Ale evropští politici se rozhodli pro opačnou cestu a možná tak zavřeli dveře pro společnou evropskou armádu navždy. Dnes se možná o jediný možný způsob, jak překonat porodní bolesti vznikající armády a o její legitimitu se zajímat až později, což pokud je pravda je velmi smutný pohled na nynější evropskou politiku.
NATO samozřejmě nikam jen tak nezmizí a naštěstí jsme jeho integrální součástí, tudíž Evropa má ještě čas na tvorbu nějakého podobného základu evropské armády, jakým je Frontex. Pokud ale chce Evropa zůstat relevantním hráčem na světovém poli, musí začít něco podobného budovat. Otázkou zůstává, zda vůbec Evropa chce zůstat relevantní, nebo si žít na svém malém poloostrovu v klidu ve svém ráji. Je toto ale vůbec možnost bez schopnosti si tento ráj ubránit?
Díky, že jsi to přečetl až sem. Doufám, že jsem ti nabídl nějakou novou perspektivu. A taky doufám, že sis to celý kriticky přebral a nevzal jsi to celé jako ultimátní pravdu. Nesouhlasíš s něčím a chceš mi to dát sežrat? Napiš mi to do komentářů.
Ale i tak se ti líbilo tohle počteníčko? Chtěl bys toho víc? Klikni o trochu víš na Subscribe a budeš podobný textíky dostávat přímo do mailu (pozor newsletter může spadnout do mailové sekce promo) a sleduj mě na Twitteru a Facebooku.