Rozvrat čínského Big Techu a jak se Čína vrací ke svým začátkům
Čína v posledních měsících začíná transformovat svou ekonomiku. Tři důvody proč se to děje a co z toho vyplývá.
Čínský komunistický režim se začal bát. Neobává se ale nebezpečí ze strany USA, či vytváření aliance) proti svému působení okolo Tchaj-wanu. Bojí se svých korporací.
V posledních několika letech se tento strach manifestoval na individuální úrovni. V roce 2016 zmizel miliardář a vlastník módní značky Čou Čcheng-ťien a rozhodně nebyl prvním. Několik týdnů předtím zmizel i Kuo Kuang-čchang z čínského konglomerátu Fosun. Snad nejviditelnějším příkladem „zmizení" byl zakladatel platformy Alibaba (víceméně čínského Amazonu) učitel angličtiny Jack Ma. Ten je po několika měsíčním mlčení údajně v pořádku a začal se věnovat svému hobby malování.
Nicméně individuální hrozby nejspíše Pekingu nestačily, a tak se obrátil na více strukturální opatření a v posledních měsících začal rozebírat svůj technologický sektor.
Čínský režim rozhodně není známý svým troškařením. Jako první pozastavil IPO (první veřejná nabídka akcií) finanční skupiny Ant, následovali společnosti Baidu (čínský Google), Didi (čínský Uber), Tencent (převážně herní korporace), ByteDance (TikTok) i již zmiňovaná firma Alibaba. Nakonec byl hněv Číny zaměřen na 34 společností.
Všechny se věnovaly technologiemi, online edukací či online pojištěním. Index Nasdaq Golden Dragon China, který obsahuje téměř 100 největších akcií tohoto typu, se během tří dnů propadl o závratných 19 procent. Strach se rozšířil do Hongkongu, kde stáhl referenční index technologických akcií o 16 procent.
Z povahy byrokratického aparátu Číny nelze zjistit, od koho tato iniciativa pochází. Rozhodně neplatí naše představa o jednotné čínské politice, ta má naopak mnoho netransparentních vlivových aktérů s různými zájmy. Tudíž se lze jen domnívat, co stojí za tímto postupným ničením technologického sektoru, kterému Čína víceméně vděčí za svůj rapidní ekonomický růst a dynamismus.
Obecné blaho po čínsku
Prvním důvodem a také důvodem, který zmiňuje Čínská komunistická strana, je ochrana spotřebitelů a prosperity Číny. Do čínského povědomí se začíná vracet radikální představa o Obecném blahu (Common prosperity), jež poprvé konkretizoval Mao Ce-tung v Rezoluci Ústředního výboru Komunistické strany Číny o rozvoji zemědělských výrobních družstev" z roku 1953. Cílem bylo odstranity vykořisťování a absolutní chudobu v čínském lidu.
Teng Siao-pching, který liberalizoval čínskou ekonomiku po smrti Mao Ce-tunga, tuto představu modifikoval směrem ke kapitalistickému myšlení. Někteří mohou zbohatnout rychleji a pomoci později vytáhnout z chudoby i ostatní členy společnosti. Nyní se ale Si Ťin-pching vrací k radikálnějšímu pojetí od Mao Ce-tunga.
„Můžeme umožnit některým lidem, aby zbohatli jako první, a pak vést a pomáhat ostatním, aby zbohatli společně... ale musíme se také snažit vytvořit "vědecký" systém veřejné politiky, který umožní spravedlivější rozdělení příjmů."
- Si Ťin-pchingovo prohlášení vydané po zasedání Ústředního výboru komunistické strany pro finanční a hospodářské záležitosti v polovině letošního srpna.
Kvůli tomuto veřejně proklamované důvodu zakleknutí se velké firmy snaží uchlácholit čínské regulátory svými dary. Druhý největší výrobce mobilů na světě Xiaomi je jedním z příkladů společnosti, která darovala nemalé finanční sumy na sociální potřeby. v přepočtu asi 2,2 miliardy dolarů. Avšak rozhodně není jediná.
Podle údajů federace průmyslu a obchodu se do června 2020 se programu Deset tisíc podniků pomáhá deseti tisícům vesnic na zmenšení chudoby zúčastnilo téměř 110 tisíc soukromých podniků. Program poté dle oficiálních údajů využilo 15,6 milionů lidí. Je na vás, zda těmto údajům budete věřit, nebo ne, nicméně jakýsi trend to ukazuje, tak jako tak.
C O N T R O L
Dalším možným vysvětlením (nejčastějším) je snaha komunistického režimu udržet si monopol nad informacemi i mocí. V technologickém sektoru se totiž začalo rodit nové mocenské centrum relativně nezávislé na státním aparátu, což si pekingské elity nemohou dovolit.
Víceméně se jedná o již typické fungování modelu čínských regulátorů. Jednomu z odvětví je povolen dlouhodobý a téměř nekontrolovaný růst. Poté, co se sektor nějaký čas inovuje a rozvíjí se, je na ně došlápnuto regulátorem, který má za cíl ukončit rizikové praktiky. Současná situace je ovšem rozdílná v tom, že Peking se rozhodl zaútočit na technologický sektor z více stran. Dříve bylo normální, že se na problematické odvětví podíval jeden regulátor.
Na druhou stranu si musíme přiznat, že podobné zákroky v současnosti činí i Západ, který se taktéž obává vybudování nového mocenského centra v zasedacích místností Googlu, Amazonu a Facebooku.
Přesto samozřejmě existují relativně velké rozdíly mezi přístupy.
Prvním z nich je obnovení fungování Jednotné fronty (United Front) v soukromých firmách téměř přesně před rokem. Tato organizace, která nepřekvapivě fungovala naposledy v 70. letech za vlády Mao Ce-tunga, má za cíl kontrolovat politickou nadvládu Strany nad soukromými společnostmi. V dokumentu jsou jmenovány jevy jako ideologická jednota, konsolidace politického konsenzu, patriotismus a socialismus. V zjednodušení se jedná o jakousi hybridizaci soukromých a státních společností.
Druhým velkým rozdílem je rozsah zásahu Pekingu do tech sektoru. Západní země se většinou zaměřují na jednotlivé firmy, které přerostou, a nikoliv na celé odvětví, jako to nyní činí Čína. Spojené státy v minulosti zasáhly například proti Microsoftu a nyní se zaměřují na Facebook, Google a Amazon, ale ne na celé části ekonomiky.
Zde přichází třetí důvod, proč Čína drtí své tech firmy.
Zkáza mládeže
Všechny jmenované firmy výše jsou jen jednou specifickou částí technologického sektoru, a to zaměřeného na zábavu spotřebitele. Firmy jako Facebook nebo ByteDance se snaží zachytit svého uživatele a nepustit jeho pozornost na dlouhé hodiny. Inženýři v Americe i v Číně v tom v posledním desetiletí začali excelovat a díky tomu generují neuvěřitelné sumy peněz.
Čínské elity to ale vidí jinak, pomalu přestává platit poučka 90. a 00. let, kdy se podporovalo všechno, co generovalo zisk a extrémně rychle rostlo. Čína začíná přemýšlet o svém industriálním mixu skrz odlišnou optiku než jen přes ekonomický růst. Twitterové vlákno lze rozkliknout níže.
Na počátku tohoto měsíce čínská vláda nazvala hry spirituálním opiem s narážkou na čínské století ponížení, kdy se Čínské císařství muselo podvolit západním mocnostem a nedobrovolně se stát závislým na opiu. Čína se obává, že mladí lidé místo toho, aby se věnovali užitečnějším věcem raději tráví čas na internetu, čemuž čínské Big Tech firmy pomáhají. Čína nově také zakazuje hraní her dětem déle než tři hodiny týdně, informuje dnes Bloomberg.
Místo budování silné národní ekonomiky lidé raději hrají na mobilech, surfují po TikToku anebo si kupují nepotřebné věci. Si Ťin-pching a jeho aparát se tedy rozhodl zakročit a místo konzumních technologií začal podporovat hard-tech, jako jsou například polovodičové firmy nebo i výrobce mobilů Huawei.
Čínský režim se tedy chce vyhnout našemu západnímu vidění technologických firem, které se zaměřují na pozornost. Na druhou stranu přinášejí obrovské zisky i generují rapidní růst, místo toho se Čína chce zaměřit na méně výdělečné společnosti, jež ale budují akce schopnější ekonomiku. Nechce jako Západ přejít z průmyslové ekonomiky na ekonomiku založenou na službách.
Téměř jako by se Čína připravovala na konflikt.
Je to jako studená válka, až na to že není
Je jasné, že za vlády Si Ťin-pchinga se Čína vydává více směrem k tvrdému centrálně plánovanému komunismu, který většinu doby ovládal i Sovětský svaz. Přesto si myslím, že přirovnání nynějších čínsko-amerických vztahů ke studené válce může docházet k deformaci reality.
Analogie nás totiž silně zakotvují v našich představách o světě a pokud budeme přemýšlet o konfliktu USA a Číny pouze skrze studenou válku, nemuselo by se nám to vyplatit.
Jedna věc musí být jistá hned zpočátku, žádná analogie není stoprocentní. V mnoha ohledech samozřejmě je současný konflikt velmocí podobný tomu z druhé poloviny 20. století.
Avšak Walter M. Hudson ve svém článku nabízí nové a možná v některých ohledech přiléhavější přirovnání.
Tato analogie je soupeření Velké Británie a Spojených států v prvním desetiletí 20. století v takzvané Eduardovské éře, kdy Británie dosáhla největšího rozsahu a začala pomalu ztrácet na své kontinentální rivaly, a především na zmíněné Spojené státy.
Velká Británie v té době byla liberální supermocností, kde volný trh a politika nulových cel byla takřka božskou mantrou. Oproti tomu Spojené státy byly mnohem více zaměřené na protekcionismus své ekonomiky a díky svému obrovskému vnitřnímu trhu mohly vznikat gargantuovské společnosti.
Podobně jako nyní Spojené státy i Velká Británie v té době začala ztrácet svou relativní nadvládu a obdobně taktéž Eduardovská Británie s tehdejšími Spojenými státy soupeřila spíše ekonomicky než vojensky. Stejně jako dnes Čína s USA.
Soupeří se také na technologickém poli, které není přímo zaměřeno na vojenské účely (narozdíl od technologického soupeření při studené válce). Stejně tak soupeřily i tehdejší Británie a USA.
Hudson přiznává i nedostatky svého přirovnání. Například USA i UK a počátku 20. století byly jakž takž demokracie a obě se museli obracet na vůli lidu, to ale pro Čínu dnes neplatí.
Jak jste si mohli všimnout, dnešní post ale i tuto analogii spíše vyvrací. Čína začíná transformovat svou ekonomiku na více silovou, a tudíž i více vojenskou. Posouváme se tedy více do studené války?
Ano i ne.
Osobně si myslím, že se nynější konflikt doopravdy více posouvá do vod studené války (možná i díky narativům politiků a novinářů), ale mnohem přiléhavější analogie je stále z dob před 1. světovou válkou.
Dnešní soupeření čím dál více připomíná rivalitu Velké Británie a Německa před velkou válkou. Liberálnější Velká Británie stála proti autokratickému pruskému Německu, které v té době rychle stoupalo ve všech odvětví (podobně jako nyní Čína).
Britské elity taktéž začaly Německo vnímat jako hrozbu i přes velmi silné ekonomické vazby mezi oběma zeměmi (stejně jako dnes americké elity). Podobně Britové opovrhovali militantní německou politickou kulturou. Německo se taktéž začalo vyrovnávat Británii v námořní síle, ne nepodobně jako nyní Čína a Spojené státy v Jihočínském moři a přilehlých oblastech varuje organizace RAND.
Američané vnímají čínské státní zásahy do ekonomiky (například podpora firem jako Huawei) nespravedlivě, stejně tak vnímali i Britové německé státní zásahy. Obdobně neměla Velká Británie a Německo žádné přímé teritoriální nároky, žádné nároky na trůn či na hraniční nesrovnalosti (stejně jako dnes USA a Čína).
Na studené válce nás vždy nevědomky uklidňuje to, že k žádnému velkému konfliktu nakonec nedošlo, to ale neplatí v případě Německa a Británie před první světovou válkou. Tam naopak obě mocnosti víceméně omylem došly.
Je otázkou, zda se Číně její transformace ekonomiky na úkor zisků vyplatí, je ale dobré si připomenout, že i USA byly po druhé světové válce průmyslovou supervelmocí, což nakonec pomohlo k výhře nad Sovětským svazem (koneckonců i nad nacistickým Německem a Trojspolkem), nebyla to ekonomika služeb.
Musíme tedy doufat, že naše ekonomiky dokáží případný ztracený potenciál ve službách nahradit efektem přelévání, tedy když naši technologičtí giganti vynalezají pro sebe dojde k přelití vědomostí i do dalších sektorů. Podobně jako tomu dochází u základního výzkumu.
Díky, že jsi to přečetl až sem. Doufám, že jsem ti nabídl nějakou novou perspektivu. A taky doufám, že sis to celý kriticky přebral a nevzal jsi to celé jako ultimátní pravdu. Nesouhlasíš s něčím a chceš mi to dát sežrat? Napiš mi to do komentářů.
Ale i tak se ti líbilo tohle počteníčko? Chtěl bys toho víc? Klikni o trochu víš na Subscribe a budeš podobný textíky dostávat přímo do mailu (pozor newsletter může spadnout do mailové sekce promo) a sleduj mě na Twitteru a Facebooku.