O čem nás může poučit nacista a post-marxistka
Sebeklam o sjednocené liberální společnosti nás dovedl do dnešního rozděleného světa. Musíme dát prostor legitimním kritikům liberalismu, abychom liberalismus zachránili (6-10 minut čtení)
Pokud jste se narodili v Německu okolo 90. let 19. století, neměli jste jednoduchý život. Na začátku vašeho produktivního života vás čekala první světová, kterou jste prohráli, pak následovala silně nestabilní a problematická Výmarská republika, jež skončila nástupem nacistů a druhou světovou válkou. Tou dobou vám bylo teprve lehce po padesátce. A takový život prožil i Carl Schmitt, německý politický teoretik i následný člen NSDAP.
Politično a kritika liberalismu
Schmitt je především známý svou kritikou liberálních demokracií (sesbírané za dob Výmarské republiky) v knize The Concept of the Political. V ní zavedl svůj centrální pojem Politična a rozdělení Přítel versus Nepřítel. Schmitt říká, že Politično je speciálním oborem lidských činností, která je nadřazená všem ostatním. V každé oblasti můžete narazit na nějaké antagonismy (v estetice například krásné a ošklivé) a v politice je takové rozdělení mezi přítelem a nepřítelem.
“The specific political distinction … is that between friend and enemy.”
Carl Schmit, The Concept of the Political
Schmitt tvrdí, že politika by měla být právě o tomto konfliktu. Jedna skupina lidí začne vnímat druhou cizí skupinu jako nepřátelskou, která ji i existenčně ohrožuje (i jen potencionálně). Je důležité říci, že se nejedná o žádnou metaforu či symbolismus, Schmitt vnímá toto dělení velmi konkrétně a celkově ukotvené v realitě. Může se jednat o náboženské skupiny nebo marxistické třídy. Schmitt nehovoří o zášti na individuální úrovni, dělení Přítel a Nepřítel musí být rozhodnuto na kolektivní bázi celé skupiny. Asi jste již ze Schmittovi politické inklinace uhodli, že touto skupinou především myslí národ v moderním pojetí.
Schmitt tedy tvrdí, že toto politično má být vedeno na mezistátní úrovni a vnitropolitická situace by měla být jednotně seřazená za suverénem. Národ (a stát) má být jednolitá a soudržná skupina, nikoliv pluralitní liberální stát, který Schmitt kritizuje kvůli tomu, že nedokáže rozeznat své nepřátele a nechává jim prostor na diskuzi. Právě zde je vidět, kde udělal Schmitt ve svých myšlenkách chybu, která ho zavedla až do náruče nacistů. Touha po silném suverénovi, za nímž stojí sjednocený národ v přirozeném konfliktu s ostatním státy.
První dva body kritiky liberalismu již byly pokryty, nejednotný a vnitřně politizovaný stát a snaha liberálů o ignoraci konfliktů (věří, že vše lze vyřešit diskuzí/technologiemi). S druhou jmenovanou kritikou souvisí i poslední část Schmittovy kritiky. Liberálové vydávají své hodnoty za zcela univerzální, které platí pro celé lidstvo. Kdo odmítá liberální hodnoty, je nepřítelem celého lidstva. Liberálové tím dehumanizují své odpůrce a vlastně jim odpírají právo na zmiňovanou diskuzi, Schmitt se pak obává totální války s těmito neuznanými nepřáteli (ironicé, že).
Ke konfliktu dojde
I když tedy Schmitt ze svých pozorování vyvedl špatné důsledky, jeho kritika má určitá opodstatnění. I proto jeho práci po letech zavržení rehabilituje Hannah Arendt, politická filozofka a německá židovka, která před nacismem musela utéct. Podobně jako Schmitt vnímá problém v tom, jak se liberálové snaží potlačit konflikt v politice a tím ji ignorovat. Arendt tuto tendenci o apolitično sleduje až k Platónovi a jeho Kallipoli.
Ale na rozdíl od Schmitta Arendt zcela odmítá postoj na homogenizaci a depolitizaci státu, který by měl vést politiku pouze na mezinárodní úrovni. Naopak musíme naše vnitřní konflikty kultivovat tak, jako tomu bylo v řeckých polis. O kultivaci konfliktů je přesvědčená i současná politoložka Chantal Mouffe, zakladatelka post-marxismu. Mouffe ve své knize On the Political také navazuje na Schmittovu kritiku liberalismu.
Pokud budeme trvat, že náš pohled na svět (liberalismus) je jediný správný a považujeme je za nepřátele celého lidstva, protože liberální myšlení je zcela univerzální. Mouffe tvrdí, že liberalismus naivně a nebezpečně věří, že lidé se vždy dohodnou a naleznou konsenzus, tak to ale není, určité spory prostě nelze vyřešit a musí proběhnout onen konflikt. Vždy budou existovat antagonismy, které ve své podstatě obsahují možnost k násilnému konfliktu.
Tím, že liberalismus nepřisuzuje váhu svým oponentům a bere jim politickou půdu pod nohama, nechává paradoxně vyrůst nedemokratickou a radikální opozici. Ta poté může může sahat k násilí ve snaze o převrat. Místo politického souboje například mezi levicí a pravicí docházíme do situace, kdy je politika souboj mezi Dobrem a Zlem. Mezi dobrými liberály a zlými konzervativci, mezi dobrými nacionalisty a zlými globalisty.
Mouffe tedy navrhuje zmírnění konfliktů v konceptu nazvaném agonismus, kdy se lidé ve společnosti nebudou vnímat jako nepřátelé, ale spíše jako oponenti či protivníci. Jako společnost se musíme shodnout na úplném základě (primární preference) a v politice poté řešit sekundární preference. Místo snahy vybudovat společnost bez konfliktů, máme mít snahu budovat společnost na základě těchto konfliktů s tím, že je budeme mírnit.
Mediální výchova jako nadřazenost liberálů
Mně osobně se při těchto slovech vybavila především americká politická situace, ale pro příklady nemusíme chodit tak daleko. Jedno z výrazných témat posledních let je mediální výchova s argumentem, že tzv. druhé Česko (ať to znamená cokoliv) pouze nemá všechny dostupné informace/nerozezná správné informace, a proto se rozhoduje nesprávně. To je klam. Implicitně tato debata vede k tomu, že druhé Česko jsou vlastně hlupáci, či prázdné nádoby, které se musí naplnit. Zcela se pomíjí fakt, že tito lidé mohou mít doopravdy rozdílné názory na politiku, které nesouzní s převládajícím liberalismem. Navíc tím, že tvrdíme, že jim pouze chybí informace je vylučujeme z diskuze, protože přeci nemají dostatek informací, aby se o té politice mohli bavit. Zde je naprosto jasně vidět Schmittova kritika liberálního univerzalismu. Ti lidé nechtějí liberalismus jen proto, že neví, co to vlastně je.
Podobně se vyvinul i termín dezinformace (téměř výhradně ruských). Z technického termínu se dezinformace zdeformovaly na synonymum Zla. „Pokud tedy přijmete logiku nejradikálnějších, že cokoliv podrývající společenský konsenzus může být nepřímou součástí ruské hybridní strategie,“ říká v rozhovoru pro mediar.cz Jakub Eberle, ředitel výzkumu v Ústavu pro mezinárodní otázky a spoluautor studie o českých narativech o hybridní hrozbě.
V této studii rozdělili výzkumníci narativy do tří skupin, pro tento text je nejdůležitější tzv. protivlivový narativ. V něm řečníci prezentují dezinformace jako útok na celou naši společnost a identitu. Ten, kdo jim podlehne, je automaticky nepřítel. Eberle v rozhovru například vyzdvihuje České elfy, kteří vytvořili seznam kolaborantů (nepřátel).
„Problematické na tomhle příběhu je, že podle něho je většina lidí vlastně bezmocná, bezbranná a pasivní. Jsou to snad v jádru hodné, ale víceméně netušící osoby tvořící masu. Nejsou to aktivní občané, ale pasivní objekty, které někdo formuje či řídí. O ně se vede boj mezi dobrými a zlými. To je ta symbolika trollů a elfů.”
Jakub Eberle pro mediar.cz
Místo zmírňující agonismu, který se snaží z nepřátel dělat protivníky, podobná rétorika k antagonismu, a tedy dalšímu vyostření a přiblížení se k násilí. Z kritiky liberalismu a současného stavu se velmi lehce může stát kolaborace s Ruskem a podrývání státu. Jak ostatně stalo i Alexandru Vondrovi po kritice Respektu a dílčích liberálních politik (např. stavění homosexuálních svazků na roveň manželství), což posléze sdílel web Sputnik. S Alexandrem Vondrou příliš nesouzním, ale tvrdit o něm, že nahrává Putinovi je doopravdy bizární. Navíc když to tvrdí analytik think tanku Atlantic Council Jakub Kalenský.
Bez nároku na výtku
Podobně nelze hovořit ani o minulém režimu a jeho pozitivních aspektech pro některé lidi. Jak popisuje ve své knize Česká jízda novinář Vratislav Dostál, spoustě lidem na vesnicích začalo po převratu dařit hůře, když krachovali místní obchůdky i hospody. Právě do jednoho z rozhovorů připravovaných pro knihu se pustil i Miroslav Kalousek. Starosta obce hovořil o snaze zachovat úroveň služeb alespoň na úrovni z roku 1989. Kalousek ironicky komentoval o nedostatku toaletního papíru bez snahy pochopení problémů jiných. Kritizovat liberalismus (i když nepřímo) je jednoduše zakázáno. Druhé Česko prostě nemá právo na svůj postoj.
Podobně (a hůře) dopadl i děkan Michal Pullman po rozhovoru v DVTV. Celou kauzu shrnuje společný komentář dvou novinářů na opačném konci politického spektra Michala Durčáka (pravice) a Apoleny Rychlíkové (levice), kde právě shrnují problémy české debaty o komunismu. Nicméně pro tento text je důležité, že ten, kdo nejen odmítá liberalismus, ale i ten, který komentuje starý režim a jeho výhody pro některé lidi je nepřítelem lidstva. Ani nezačínám s kritikou Izraele.
Liberalismus dnes nelze kritizovat. To není dobře. Musíme zreformovat naší veřejnou debatu k větší inkluzi témat, musíme být schopni mluvit i o tématech, která nám nejsou příjemná s lidmi, kteří nám nejsou příjemní a nesnažit se jen bránit současný stav neprospěšnými nálepkami.
V naší společnosti musí docházet k legitimním konfliktům.
Sleduj mě na Twitteru a Facebooku, kde mě můžeš i kontaktovat. Nebo zkus můj mail strangecatch@protonmail.com
Jako myšlenka reformovat liberalizmus to hezká, ale už dávno nerealizovatelná. Tohle mělo přijít tak před deseti lety.
To je jako chtít reformovat německý národní socialismus v roce 1941 nebo chtít reformovat komunismus v roce 1989.
O což se komunisti také pokusili a je to pro liberalismus poučné. Když totiž komunisti zjistili, že to prostě ekonomicky nedávají, tak najednou přišla perestrojka, povolili soukromé podnikání (i u nás v roce 1988) a tvářili se jakože najednou mají všichni podnikat a zachránit hospodářství. Ale lidi jim to správně nevěřili. Oni už totiž jednou něco podobného v Rusku udělali (když jim krachlo zemědělství, tak rozdělili půdu) a pak podnikající označili za kulaky a popravili. Takže lidi věděli, že napřed musí padnout režim a pak lze teprve začít podnikat.
No a s liberalismem je to dnes už stejné. Když se dnes jeho poslové "rozletí" do škol, do podniků a mezi lid, aby "diskutovali" a vysvětlili jak potřebujeme ten green deal, multikulturalismus, válku proti Rusku atd... tak jim samozřejmě nikdo nebude věřit, že to myslí vážně a že tou diskuzí něco změní.
Všichni budou vědět, že to je jenom výplach mozků a že ta diskuze je jen formální a nic nezmění. Protože ta diskuze měla přijít tak někdy před deseti lety, když lidé odmítli evropskou ústavu. Ale oni místo toho na sílu přijali Lisabonskou smlouvu (což je v principu to samé). A lidi od té doby pochopili, že liberalismus "jede na sílu" a není to partner na diskuzi, ale ten jak správně uvádíte nepřítel.
Dnes už spousta lidí ví, že "liberální demokracie" musí padnout a musí být nahrazena demokracií, že EU se bude muset rozpadnout, protože představa jak jí úředníci vrací před Lisabonskou smlouvu a ruší si svá místa je směšná a "liberalismus" musí být zařazen někam k nacismu a komunismu.
A časem se snad skutečný liberalismus vrátí pod nějakým nezprofanovaným názvem, tak jako se komunismus vrátil pod názvem "Pirátství"
PS: A tu reformu komunismu tenkrát protlačovat jejich nejvyšší představitel (Gorbačov) a stejně se mu to nepovedlo. Kdežto nikoho (myslím na vedoucích místech, nikoliv Vás), kdo by prosazoval reformu liberalismu neznám, takže tam se to nepovede tuplem.