Kapitalismus po japonsku - keiretsu i zaibatsu
O japonském pojetí kapitalismu skrze propojené sítě společností (délka čtení: 8-10 minut)
Japonsko bylo a je fascinující zemí. Od své neuvěřitelně rychlé industrializace v druhé polovině 19. století přes svůj neintuitivní moderně-tradicionalistický způsob života až po ekonomický zázrak po druhé světové válce. V 80. letech se dokonce Američané začínali obávat nástupu Japonska jako nového rivala, když se postupně ukazovala neschopnost Sovětského svazu držet s Amerikou krok. Na tomto strachu také vyrostla cyberpunková fascinace Japonskem, kdy často bylo Japonsko zobrazováno jako vedoucí supervelmoc. Strach se to zdál opodstatněný, například mezi lety 1975 a 1982 vzrostl podíl japonských vozů na americkém trhu z 9,2 na 22,6 procent, Japonsko také téměř dohnalo USA v HDP přepočtené na hlavu v roce 1990, a to i přes zdevastovanou zemi po druhé světové válce.
Dnešní post bude právě o jednom aspektu japonského ekonomického zázraku. Jedná se o specifický přístup ke „korporacím“ či přímo k celému kapitalismu po druhé světové válce.
Keiretsu 系列
Po konci války se v západní Evropě vzedmula vlna nových levicových politik. Velká Británie pod vedením Labouristů dokonce zaváděla znárodňování průmyslových podniků, od čehož si slibovala rychlejší rozkvět zničené ekonomiky. Nicméně Japonsko přišlo s jiným receptem na válkou zruinovanou zemi. Vytvořilo si sítě korporací a společností, které pojmenovali keiretsu (v doslovném překladu bezhlavá skupina).
Keiretsu byly udržovány především tím, že jednotlivé společnosti v síti se vlastnily navzájem, i kdyby pouze částečně (cross-shareholding). Tedy vaše firma vlastní kus dalších pěti firem a vaši firmu vlastní po částech dalších sedm firem. Takto se firmy uspořádávaly do sítí, které mezi sebou obchodovali a byli si navzájem dodavateli i odběrateli. Blízké obchodní partnerství také mělo za efekt, že se všechny strany spíše dohodnou na oboustranně výhodném obchodu.
V poválečném Japonsku vzniklo šest takovýchto struktur, kterým se nepřekvapivě přezdívá “Big Six”. Ve středu každého keiretsu leží banka, od níž zpravidla vedou linky k: všeobecné obchodní společnosti, pojišťovně, ocelářské společnosti a chemické společnosti.
Názorným příkladem z Velké šestky je síť Mitsui. Mitsui keiretsu zahrnuje Sakura Bank (centrální banka sítě), obchodní společnost Mitsui & Company, pojišťovnu Mitsui Life Insurance Company, ocelářskou společnost Mitsui Mining & Smelting and the Japan Steel Works a chemičku Mitsui Chemicals. Tyto hlavní firmy poté mají na sebe navázené menší a menší firmy, které jim dodávájí nezbytné služby či suroviny.
Společnosti, které jsou zahrnuty ve keiretsu většinou bývají odolnější na vnější finanční tlaky a z ekonomických krizí se zpravidla rychleji zotaví. Naopak ale povětšinu času generují menší zisky a celkově celé struktury kostnatějí, jak popisuje Lincoln at el. ve svém paperu. Bohatství v těchto sítích je distribuováno ke slabším článkům, aby se celá struktura nezhroutila a v dlouhodobějším měřítku se vedla lépe. Nebo si také navzájem optimalizují své daňové přiznání, aby i labilní společnosti v síti vykazovaly stabilitu, a to na úkor těch nejsilnějších firem. Zájem jednotlivé firmy je tedy podřazen zájmu celého keiretsu. Ušlý zisk se nahrazoval dlouhodobou stabilitou.
Japonským společnostem totiž v poválečné době nehrozila téměř žádné extrémní nebezpečí ze strany konkurence (japonská vládní politika zabraňovala efektivnímu vstupu nových hráčů na japonský trh). Firmy se spíše obávaly vysoké míry zadluženosti a následného neúspěchu, a tudíž začaly vstupovat do keiretsu, kde budovaly stabilní vztahy se svou bankou i s ostatními články.
Existují dva druhy keiretsu, vertikální a horizontální. První jmenované jsou nejčastěji viděny v případě automobilového průmyslu, kdy největší společnost (např. Toyota) vlastní podíl ve všech ostatních článcích řetězu, jako jsou společnosti výrobní, dodavatelské či distribuční. Horizontální keiretsu jsou ty, kde se společnosti vlastní navzájem a uprostřed sedí banka jako hlavní spojovací článek, jak je popsáno výše.
Keiretsu jsou tedy považovány za jeden z důvodů, proč se Japonsko dokázalo vzpamatovat z druhé světové války tak rychle. Jednotlivé společnosti získaly finanční sílu a konexe, které jim umožnily vzdorovat zahraničním i domácím konkurentům. Spíše se snažily získat podíl na trhu než hromadit krátkodobé zisky a následně agresivně vstupovaly do rychle rostoucích odvětví s dlouhodobým potenciálem. Navíc jednotlivé keiretsu si konkurovali jako sítě než jednotlivé firmy, tudíž stále existoval silné konkurenční prostředí s tlakem na efektivitu (i když ne tak velký jako v úplně tržní ekonomice, jak uvidíme později). Ale kde se tedy vzal takto specifický systém? Japonci rozhodně po druhé světové válce neudělali revoluci ve svém chápání ekonomiky, ale spíše se reorganizovali.
Historické kořeny keiretsu hledej v zaibatsu (財閥)
Před keiretsu byly zaibatsu. Ale nejdříve o předválečném Japonsku. Často si Japonsko 30. let představujeme jako jednolitou společnost, takřka s prvky hivemindu. Nicméně nic není dál od pravdy. Naopak Japonsko před druhou světovou válkou vyznačovalo jasné rysy tzv. anokracie, myslí si ekonom Noah Smith. Anokracie je složitý pojem, který nemá jasnou definici, ale víceméně lze říci, že se jedná o chaotický politický systém, kde existuje několik semi-autonomních aktérů (většinou autokratických), kteří nemají žádný ustálený centrální nadhled (v Česku by takový nadhled byl např. parlament).
V Japonsku existovalo několik takovýchto zájmových skupin. První na mysl přijde samozřejmě japonský císař, který ale v této době nedrží příliš faktické moci, nicméně je to nakonec právě on, kdo nakonec převezme centrální autoritu a kapituluje Spojeným státům. Další složkou je bezpochyby japonská armáda s pravicovými extrémisty, jež získala v japonské společnosti výsadní postavení. Dále byla v Japonsku i samotná vláda, která byla dokonce zpočátku demokraticky zvolena. V neposlední řadě se o moc snažila i císařova poradní skupina Genrō (元老) pomocí zákulisních intrik. Pro tento text je ale nejdůležitější poslední skupina tzv. zaibatsu.
Zaibatsu byly konglomerátní řetězce společností, které byly vertikálně pospojované do jakýchsi pyramid. Na vrcholu tohoto řetězce stála zámožná japonská rodina s asistencí velké banky a vespod na bázi pyramidy byly malé společnosti, které sloužily jako tlumení finančních ztrát pro výše postavené (odizolování ztrát). Od západních korporací se zaibatsu také liší svým širokým záběrem (víceméně cíli na celý trh) místo specializace například na dopravu nebo těžbu surovin.
Zaibatsu existovaly od rapidní industrializace restaurace Meiji, kdy bohatí samurajové začali podnikat a vytvářet první moderní společnosti v Japonsku. Vznikla tak Velká Čtyřka zaibatsu: Sumitomo, Mitsubishi, Mitsui, a Yasuda. Po ruso-japonské válce v roce 1904-5 vznikly také druhořadé menší zaibatsu, jako například Nomura, Kawasaki, and Nissan. Svého vrcholu pak zaibatsu dosáhly během meziválečného období. Po začátku čínsko-japonské války v roce 1937 armáda převzala moc ve státě a tlumila moc i zisky zaibatsu.
Američané v čele s MacArthurem se po druhé světové válce snažili rozbít jednotlivá zaibatsu a celý systém přesměrovat na více liberální a protržní cestu. Nicméně po podepsání smlouvy v San Franciscu v roce 1952 ekonomičtí poradci z Japonska odešli a japonská vláda všechna zavedená pravidla zvolnila. Ze zbytků zaibatsu se potom stvořil nový systém keiretsu. Přesto nový systém přinesl několik kvalitativních změn. Keiretsu již nejsou vlastněna jedinou rodinou na vrcholu pyramid, ale spíše jednotlivý investory, kteří se navíc „vlastní navzájem“. Keiretsu jsou také spíše volněji pospojované sítě než striktní pyramidy (většinou).
Konec keiretsu?
Podobně jako skončily zaibatsu, konec přišel i ke dveřím keiretsu. V roce 1990 stihla Japonska největší recese od druhé světové války a ústřední motiv keiretsu, banky, se musely začít spojovat, aby přežily. Tím se ale také začaly smazávat hranice mezi jednotlivými keiretsu. Navíc na Japonsko začalo v této době mnohem více tlačit globalizace a jednotlivé firmy se museli začít stávat konkurenceschopnějšími. Vláda začala vydávat nové reformy a deregulace trhu zaměřené na keiretsu, které se vyznačovaly svojí loajálností na úkor profitu. Nakonec vláda zavedla nový zákon, který přikazoval společnostem zmenšit své podíly v ostatních firmách, nebo podali ekonomické vysvětlení, proč to nelze udělat. Toto vedlo ke snížení cross-shareholdingu na méně než 10 procent v roce 2017.
Dnes keiretsu existují spíše jako volné aliance společností postrádající své výsadní postavení v japonské ekonomice. Nicméně je jasné, že jak keiretsu, tak zaibatsu hrály ve dvou japosnkých ekonomických zázracích (éra Meiji/poválečné období) zcela výsadní roli.
Díky, že jsi to přečetl až sem. Doufám, že jsem ti nabídl nějakou novou perspektivu. A taky doufám, že sis to celý kriticky přebral a nevzal jsi to celé jako ultimátní pravdu. Nesouhlasíš s něčím a chceš mi to dát sežrat? Napiš mi to do komentářů.
Ale i tak se ti líbilo tohle počteníčko? Chtěl bys toho víc? Klikni o trochu víš na Subscribe a budeš podobný textíky dostávat přímo do mailu (pozor newsletter může spadnout do mailové sekce promo) a sleduj mě na Twitteru a Facebooku, kde mě můžeš I kontaktovat. Nebo zkus strangecatch@protonmail.com